Životní příběhy za lidská práva jsou společným projektem lidí se zkušeností s pobytem v ústavu, akademiček, umělců, hudebníků, žurnalistek a dalších lidí se zájmem o experimenty s vyprávěním. Zajímáme se o příběhy lidí, kteří strávili dlouhou dobu v různých „domovech“, psychiatrických léčebnách a dalších pobytových zařízeních – a tyto příběhy chceme společně poslouchat, zaznamenávat a prostřednictvím různých médií vyprávět. rnZhruba před rokem jsme dali dohromady výzkumnou skupinu, jejímiž nejdůležitějšími členkami a členy jsou právě lidé se zkušeností s životem v ústavech, a od té doby se pravidelně scházíme, abychom si navzájem vyprávěli příběhy, navštěvovali místa paměti a experimentovali s metodami spolu-vyprávění.rnPozvání na Sociologický večer bychom rádi využili k tomu, abychom představili předběžné výsledky práce naší výzkumné skupiny (web, komiks, podcast, knihu…) a společně s vámi hledali odpovědi na některé z neodbytných otázek, s nimiž se při výzkumu potýkáme. rnJak skládat dohromady „velké“ příběhy historie, sociologie či antropologie s „malými“ osobními příběhy našich vypravěček a vypravěčů, aby ta malá, sotva slyšitelná vyprávění nebyla těmi velkými, institucionálně pevně zakotvenými narativy přehlušena? Jak pečovat o příběhy a o jejich vypravěče a zůstat při tom věrni jak jejich vlastním zájmům, tak také našim mnohdy kritickým postojům? Nabízí post-kritická, aditivní estetika našeho projektu, jež nám velí klást různé příběhy spíše vedle sebe, než je navzájem poměřovat a posuzovat, nějaká vodítka pro vyprávění složitých, obtížně reprodukovatelných a někdy i často stravitelných vyprávění? Může se specialista/ka na vyprávění komplexních, syntetických „vědeckých“ narativů – etička, antropoložka, sociolog – sám/sama upozadit, aby ve společném díle vytvořil/a prostor pro konstrukci vypravěčské subjektivity? A jak mu/jí v tom mohou pomoci multižánrové metody vyprávění, využívající hudbu či výtvarné umění, tedy oblasti ležící za hranicemi jeho/její expertízy?
