„Židé vlastně tenkrát z oficiálního slovníku vůbec zmizeli, nahradili je obskurní „sionisté“, přičemž Husákovi ideologové nechtěli o židech mluvit ani v souvislosti s jejich utrpením za nacistického panství,“ píše v roce 2007 Toman Brod ve svých pamětech Ještě že člověk neví, co ho čeká. A Ivan Klíma ve svých pamětech Moje šílené století II (2010) cituje ze svého deníku z roku 1972: „A k čemu tedy žijeme? K čemu tu pobýváme? Abychom vydali svědectví? Ale k čemu čtyři miliardy svědectví? Abychom pracovali k vylepšení světa? K větší mravnosti?“ Židé, holocaust, „normalizace“, svědectví, mravnost, ideologie, oficiální diskurs, marginální či marginalizované diskurzy, minulost, současnost… Každé vědění je neustále vytvářeno v procesu vyjednávání mezi řadou různě přítomných kontextů. Přičemž mezi takové kontexty náleží jak přítomná současnost, tak i přítomná minulost, resp. segmenty minulosti, někdy snad dokonce jen rezidua, jež do naší současnosti vstupují v interpretacích rozličných aktérů. Prostřednictvím analýzy dvou zmíněných memoárů se pokusím zamyslet nad tím, jaká minulost je přítomná v současném diskurzu, jak je utvářena, distribuována a interpretována, kteří aktéři se na její konstrukci podílejí, jak ji vyjednávají, jak spolu různé minulosti soupeří.
