„Tak o čem je ten váš výzkum?“ zeptá se mě, když vstoupím do jeho kanceláře stranou redakcí. Gatekeeper, naprosto.rn„Zajímají mě specifika krizového zpravodajství,“ odpovím.rn„Tak to brzo zjistíte, že jsme banda cynických psychopatů.“rnrnPřednáška se skládá ze dvou částí. První část představuje výsledky etnografické studie emocionality evropských (českých a belgických) „krizových reportérů“, tedy novinářek a novinářů vytvářejících zpravodajství například o teroristických útocích, ozbrojených konfliktech nebo přírodních katastrofách. Budu hledat odpovědi na otázky, co znamená “krize” v kontextu “krizového zpravodajství”, jaká je emocionální zkušenost krizových zpravodajů a jak tuto zkušenost artikuluje technologie. Ukážu, jak opakované vystavování se smutku, znechucení, lítosti, vzteku, strachu, tlaku, napětí, soucitu, zděšení a únavě, které však musí novináři odkládat či potlačovat, respektive vypovídání o bezprostředně blízkých či vzdálených trpících, ústí ve specifické emocionální styly, mezi nimiž zaujímá nejvýraznější pozici cynismus. Také ukážu, že novinářské emoce jsou utvářeny inherentními rysy jejich profese: působením v krizových kontextech a zároveň zpravodajským komplexem technologií produkce, technologií znakových systémů, technologií moci a technologií self (a jako takové představují sociologický, spíš než psychologický problém). První část uzavřu kritikou (chybějícího) jednání institucí, především mediálních organizací, jehož změna je zásadní pro omezení destruktivních důsledků novinářské emocionální práce. V psané verzi má popsaný výzkum podobu studie-románu (nazvaného „Freezing: Ethnography of crisis reporters“), který kombinuje fiktivní narativ – příběh o fiktivním novináři a jeho pracovní cestě za fiktivní katastrofou – s faktickým narativem, respektive s „reálnými“ daty. Druhá část přednášky proto představí „kreativní nonfikci“ jako akademicky akceptovatelný styl psaní společenskovědního výzkumu, její nevýhody, ale především výhody a funkce.
