Příběhy vykořeněnosti dnešního člověka nám nabízejí kulturní formu, s jejíž pomocí jsme s to rozumět vlastní životní situaci i příběhům druhých jako prožitku ztráty. Jak je vůbec možné, že lze srozumitelně a smysluplně mluvit o vykořeněnosti dnešního člověka? Znamená důraz na tělesnost smyslových prožitků a činností oslavu nerozumnosti, iracionality? A zpochybňuje ústřední roli myšlení v lidské existenci? Je poznávání důležitější součástí lidské existence než čekání na milovaného člověka, ovace v divadle, smuteční obřady nebo pěstování růží? Kavárny, kuchyně, ložnice, značené lesní stezky nebo pískoviště na dětském hřišti jsou důkazy toho, že naše prožívání není pasivním zrcadlením ani mentálním zobrazením vnější skutečnosti.
