Ať už záměrně nebo z donucení, vědecké a vzdělávací instituce po celém světě se v posledních letech intenzivně sbližují s technologicko-průmyslovým světem a komerční sférou. To se projevuje například tím, že univerzity jsou pobízeny k tomu aby zrychlily produkci vědění, znalostí, dovedností – a to buď ve formě ‚výroby‘ okamžitě uplatnitelných inovací a/nebo flexibilních a optimalizovaných absolventů. Konkrétních projevů tohoto posunu je celá řada: vědecký ‚speed-dating‘, obchodní urychlovače, akcelerované studijní programy, ‚katapulty‘ vědění, rozkouskovaná/roztříštěná věda (‚bite size‘ science). Tyto tendence mají jak svoje apologety tak samozřejmě i svoje odpůrce. Nepřímou reakcí na ‚zrychlování‘ akademie je například volání po pomalé vědě (viz hnutí ‚Slow Science/Scholarship‘ a formující se ‚Slow University‘). Hlavním argumentem bojovníků proti rychlosti je étos pomalosti jakožto nedělitelný předpoklad smysluplné vědecké a vzdělávací činnosti. I přesto, že obě polohy – ryché a pomalé pojetí akademie – v sobě obsahují jistou (a značně omezenou) dávku opodstatněnosti, cílem toho příspěvku je akcentovat podstatné limity těchto protichůdných tendencí. Zároveň lze na tomto konkrétním druhu napětí mezi rychlostí a pomalostí ilustrovat a dokumentovat nešťastně formulovaný (avšak silně zakořeněný) problém moderní doby: představu o všudypřítomném ‚zlém‘ zrychlujícím se světě, na straně jedné, a čekání na příchod ‚spásonosné‘ oázy pomalosti, na straně druhé.
