Disident Václav Havel ve svých esejích „Moc bezmocných“ a „Politika a svědomí“ volal po existenciální revoluci, jež měla vést k zásadní proměně vztahu občanů a věcí veřejných. Důraz kladl na morální rozměr politiky a rozvinutou občanskou společnost, namísto odcizujících politických struktur, jež zbavují jednotlivce odpovědnosti. Existenciální revoluce nepřišla – ani v Havlově Československu, ani jinde. Pokud prezident Havel v začátku svého mandátu doufal, že má východní a střední Evropa Západu co nabídnout, Západ rok 1989 pochopil jako potvrzení triumfu hodnot liberální demokracie a svobodného trhu. „Se vší pompou a parádou, žádná nová myšlenka z východní Evropy v roce 1989 nepřišla“, shrnuje ovzduší roku 1989 francouzský historik François Furet. rnrnV prezentovaném článku se Jan Komárek zamýšlí nad tím, jakou zkušenost postkomunistická Evropa může Západu přinést dnes – v době, kdy o sobě Západ pochybuje a Evropa (EU) se nachází v krizi, již mnozí označují za existenciální. Snaží se zachytit, v čem spočívá unikátní zkušenost našeho prostoru, jak z doby po roce 1989, tak předtím. Zklamání z budování „vyčerpané demokracie“ a „lumpenkapitalismu“ vysvětluje útěkem „zpět do Evropy“. Argumentuje, že se východní a střední Evropa nemá snažit stát Západem, ale namísto toho se snažit rozvzpomenout, proč tolik lidí podlehlo vábení kolektivismu a komunismu, jež nyní tak odsuzujeme. rnrnplný text
