Jedním z ústředních příběhů pojících se s novými médii jsou příběhy o konci geografie a konci autenticity. A ta dvě vyprávění se dohromady splétají v příběh další, v příběh konečné smrti fyzického místa, jež v konfrontaci se všudypřítomnou a na geografii nehledící elektronickou komunikací s definitivní platností ztratilo svůj smysl. Je tomu ale opravdu tak? Jsou nová média viníkem toho, že náš veřejný prostor ztrácí dimenzi fyzického „třetího místa“? Ztrácíme kvůli novým komunikačním technologiím vazbu k fyzickým místům? Je veřejný prostor opravdu už jen symbolickou mapou, pod níž se, jak tvrdil Jean Baudrillard, ztratila skutečnost? Ve svém krátkém povídání o novým médiích, veřejném prostoru a veřejných místech se pokusím ukázat, že pro temné historky možná není úplně důvod. Vše je totiž možná méně jednoznačné, než jak to vypadá ze slov skeptických klasiků. A místo temných příběhů o mrtvé autenticitě si možná můžeme dopřát trochu střízlivého optimismu.
